Můj porodní příběh

Byl krásný, slunečný den bez jediného mráčku. Už 14 dní jsem cítila velmi silné poslíčky, které jsem u předchozího těhotenství vůbec nezažila.

Cítila jsem, jak je miminko nízko v pánvi. I když jsem každý den cvičila alespoň 10 min jógu, poslední dny se mně vstávalo a chodilo mnohem hůře.

Po ranním „mazlení“ s manželem jsem se vyhrabala z postele a jakmile jsem udělala pár kroků, přišly silné vlny, které jsem musela dost intenzivně prodýchávat. Chodily asi půl hoďky v krátkých intervalech, ale protože už jsem byla „vycvičená“ z poslíčků, nevěnovala jsem jim velkou pozornost.

Bylo 11 dopoledne. Sedím v obýváku na gymnastickém míči a povídám si s mužem a tchýní. A najednou „lup“ cítím, jak ze mě začíná téct nemalé množství plodovky.

„Doprdele“ řekla jsem si v duchu a hlavou mě prolítly ty nejhorší scénaře… jakožto dula jsem věděla, že když začne porod odtokem vody, není úplně fyziologický. Šla jsem do ložnice a rozbrečela se. Jakmile odešly všechny emoce, zvedla jsem telefon a volala své porodní bábě a dule. Poprosila jsem je o uklidnění a navedení zpět “ k sobě“.

Ležela jsem v posteli a opakovala si mantry, které mě běželi hlavou – o přijetí situace, o odevzdání do procesu, o tom, že už za chvíli budu držet své miminko v náručí, o tom, že důvěřuji svému tělu a duši svého dítěte, …

Protože jsem týden před porodem měla krásný rituál, napsala jsem ženám do společné konverzace, že porod začíná. Každá z nich měla na ruce červenou šňůrku, která symbolizovala naše propojení. Do messengeru mě začaly chodit fotky těchto „náramků“ a já cítila to obrovské, ženské pouto a sounáležitost. Hluboce jsem vydechla a spojila se i se svými předkyněmi, které jsem se svojí duličkou v rituálu také přivolala.

Hrozně se mě ulevilo a vlny začaly nabírat na síle…

Odpoledne dorazila moje porodní bába, přišla zamnou do ložnice, poslechla mimčo a zase odešla. Asi po hodině říkala, že na chvilku odjede a hned se vrátí. Byla jsem s tím v pohodě, pořád jsem si říkala, že času je dost a na cestě byla už i moje dula.

Po chvíli to nabralo silné obrátky a do 15 min dorazila dula i PA.

V obýváku jsem měla nachystaný bazének a světýlka. Ale protože máme celou stěnu prosklenou, nedokázala jsem v té místnosti zůstat. Vůbec mě to nedělalo dobře. Přecházela jsem z koupelny do mé pracovny, kde bylo jen pár světýlek a zatemněná okna.

Dula mě vytvořila v pracovně nádherné prostředí, takový pelech ze kterého se mě nechtělo nikam odcházet 😀 .

Vlny sílily a já začala cítit, že už to snad nezvládnu. Ve sprše to bylo silnější a silnější…

Ležela jsem na boku, uprostřed svého pelechu a vlny byly opravdu hodně silné. Cítila jsem bolest zad a byla tou intenzitou úplně ochromená. Hlavou jsem se to snažila trochu „hnát“, protože jsem začala mít strach, že to prostě nezvládnu.

V tom přišla moje dula, která řekla „ta dušička je hrozně jemná, nespěchej na ni tolik“. A pár minut potom si ke mně lehl manžel, který dodal „máš tolik času, kolik potřebuješ“. V tu chvíli jsem se úplně uvolnila…

Cítila jsem, jak ze mě něco padá a já mohu vlny mnohem lépe prodýchávat. Při každé, která přišla jsem si představovala rozevírání květiny, vědomě jsem uvolňovala ramena a místo „křiku a tenze“ vydávala ústy „áááá“.

Seděla jsem na míči, protože tam mě bylo nejlépe a pár vln jsem si tam krásně od-zvučila. Už byl večer, ale i přes tmu jsem neměla potřebu vycházet ze svého brlohu. Vlastně jsem ani nepotřebovala mít někoho u sebe. Stačil pocit,že za dveřmi někdo je. Samotné mě bylo nejlépe.

Do pokoje přišla potichoučku PA a zeptala, jestli mě může vyšetřit. Souhlasila jsem. Jen co do mě lehce šáhla jsem ji odtáhla ruku a řekla „ne!“.. a v tu chvíli jsem začala tlačit. Slyšela jsem, že volala na mojí dulu „lem“ ať rychle volá fotografce (která to k nám má 5 min a stejně to nestihla) 😀 .

Přišla přechodová fáze, řvala jsem jak lev, že už nemůžu, že to nezvládnu. Před sebou jsem měla dulu, za sebou svojí PA a vedle mě stál manžel s mojí 3-letou dcerou.

Křičela jsem hlubokým zemitým, tónem, který pomáhal miminko sunout ven. Vykoukl kousek hlavy a čekalo se na další vlnu. Cítila jsem, jak miminko spolupracuje a samo krásně rotuje ven. DO 10 minut byl na světě. Miminko jsme si mohli s manželem a dcerou krásně přivítat. Asi 15min po porodu došla i moje skvělá tchýně. Tchán na oslavu rozdělal venku velký oheň a přivítal do naší komunity nového člena.

Celý porod trval asi 7 hodin a placentu jsem rodila za 85 min po porodu syna, ve dřepu.

22.4. na den Země, do noci plné padajících hvězd se narodil náš syn Kryštof.

Bylo to intenzivní, surové a plné lásky. Zkušenost a zážitek, který mě jako dulu i ženu, zase o kousek posunul.

První šestinedělní týden byl úplný očistec, v čele s rozkousanými bradavkami, kvasinkou a zimnicí. Nebýt rodiny a kamarádek, těžko bych to zvládala. Proto bych jim všem chtěla z plného srdce poděkovat za obrovskou podporu, kterou jsem cítila a cítím. Jsme vděčná za lidi, které kolem sebe mám. Vím, že to není samozřejmost.

Konečně jsem měla možnost zažít si kontinuální péči PA a duly. Moc bych přála všem ženám na světě, aby mohly porodit ve své síle a lásce. A stejně tak bych byla moc vděčná za změnu našeho systému, protože kontinuální péče PA výrazně zvyšuje pravděpodobnosti přirozeného porodu a spokojenosti.

A o to nám všem jde, ne?

Budu pevně věřit, že naše děti už takovou péči budou moci zažít. A že na PA, které asistují u domácích porodů nebudou pořádány „hony na čarodějnice“.

Lásku a mír v srdci, M.

Za fotografie děkuji Pavle. Odkaz TADY 🙂